Úvod

„A udělala jsem to zase…“ honí se mi hlavou, víčka zavřená, hlava ve dlaních, nad vůní heřmánkového čaje s medem, (mnoha lidem známým jako všelék, samozřejmě hned vedle slivovice). Tak zde opět sedím, o dva měsíce starší, (a doufám, že i moudřejší) a promítám si události předešlých týdnů… Čekáte-li, že začnu obvyklou výmluvou a prosbou o odpuštění, že jsem o sobě nedala další dva měsíce vědět, čekáte marně. Nyní ani necítím výčitky… na ty už jsem dávno zanevřela. Pravda je taková, že tyto dva měsíce byly natolik nabité akcí a utekly mi tak rychle, že jsem si na svoji drobnou „blogovou povinnost“ ani nevzpomněla. A hned Vám vysvětlím proč…

Stalo se to tak rychle…

Dovolila bych si navázat na povídání z minulého blogu. Určitě si všichni dobře vzpomínáte, na můj barvitý popis svých pomalu se rozvíjejících vztahů s Alison a její rodinou. Již se Vám mohu svěřit s tím, co se v této spojitosti stalo a bylo dlouho dopředu pečlivě plánované.

Přestěhovala jsem se.

Nechci se moc pitvat v minulosti, ale zasloužíte si vědět, že před více než dvěma měsíci, dávno před tím, než se květina našeho přátelství s Alison stačila plně rozvinout, jsme začaly plánovat, že ona se stane mojí nastávající host sestrou a její rodina se stane mojí druhou host rodinou.

Ze začátku, tedy někdy uprostřed září, to vypadalo jako pouhá fantazie. Mluvily jsme o tom, snily, jaké by to asi bylo být sestrami… ale nikdy nám nedošlo, že by se to mohlo už brzy stát skutečností. Její rodina podala někdy vprostřed října přihlášku, aby se mohli stát mojí novou host rodinou. S Rotary to ale vypadalo na dlouhý proces. Ve skutečnosti se všichni tvářili, že bych se měla stěhovat někdy kolem Vánoc, možná až po Novém roce. Asi si umíte představit, že tehdy nám to oběma připadalo jako celá věčnost! Dlouho od podání přihlášky jsme od Rotary nic nesli. Skoro to vypadalo, že na nás zapomněli! (Nutno podotknout, že to to v té době, kvůli našim neustálým a vtíravým dotazům, nebylo možné.)

Situace se převrátila, až počátkem listopadu. Dny začínaly být sychravé a já přišla celá promrzlá se zarudlými tvářemi do vyhřátého domu, ze své tradiční poutě ze školy. Odhodila jsem aktovku do kouta a padla na znak do postele. Zavřela jsem víčka a snažila si vybavit zážitky ze svého minulého roku v České republice, ze stejného ročního období, ve kterém jsem se právě nacházela. Viděla jsem sebe, tančící v dlouhých šatech bílé prodloužené, s planoucími oči a rozzářeným úsměvem na tváři, tančící v rytmu nespoutané hudby. Malinko jsem se pro sebe pousmála a pak jsem upadla do dlouhého hlubokého spánku.

Asi o dvě a půl hodiny později mě probudilo zvonění telefonu. Rozespale jsem zamžourala na displej mého nakouslého jablíčka…. Alison Edwards, stálo tam. Probodl mě osten zvědavosti, nepatrně jsem se zarazila a zmáčkla tlačítko Přijmout hovor. „Hellouuuu?“, protáhla jsem a snažila jsem se neznít rozespale. Chvíle odmlky. „Hi! You are moving next week!“ Vykulila jsem oči: „WHAT?! Are you kidding me??“, nemohla jsem uvěřit tomu náhlému oznámení. „No, I do not, you are moving next week, Friday 22.11.2019, into my house!!!“ Křičela mi do telefonu Ali. Začala jsem taky křičet, oznámení mě vyšvihlo z postele. Ještě chvíli jsme spolu radostně kvílely a pak jsme s rozloučením zavěsily.

Na druhý den, když jsem přišla celá natěšená do školy, byla jsem si téměř jistá, že tam na mě bude Ali čekat v mojí třídě psychologie. A nemýlila jsem se. Opět jsme začaly hlasitě křičet a objímat se, až to vyvolalo zvědavé pohledy u učitele psychologie a všech ostatních, kdo byli přítomni. To nám ale bylo jedno. Obsah vědra naplněného štěstím, jako kdyby se vylil na naše hlavy a otupil nás vůči soudivým pohledům ostatních.

Později téhož dne (čtvrtek), jsme vyrazili s Ale a Kikem na tradiční Rotary-lunch. Jako obvykle nás vyzvedávala naše korespondentka Terry. Přivítala jsem ji s úsměvem prozrazujícím vše. „Any news?“, Zeptala jsem se jí zvonivě, nasedajíc do auta. „You know what…“ odvětila se stejným nadšením v hlase. „Seven more days!“, pronesla jsem s upřeným pohledem z okna, „only seven“. „We would say: six more sleeps…“ řekla Terry.

Téhož týdne mi začala plavecká sezóna. Abych to vysvětlila: po krátkém odpočinku od tenisu, jsem si tentokrát již sama zvolila další sport, který by mě měl zaměstnávat až do konce února. Tím se mi tak stalo již zmiňované plavání. Plavání je sport, který všichni na škole považují za jak fyzicky, tak časově nejnáročnější. Já si myslela, že to nemůže být přece tak hrozné, ale hned po prvním týdnu jsem musela připustit, že jsem se krutě zmýlila. Musela jsem připustit, že každý den, dvě hodiny plavání po škole, hodinu posilování v úterky a tři hodiny smíšeného tréninku v soboty, není nic jednoduchého. (Nyní bohužel ani nespočítám, kolikrát má celková ztrhanost vrcholila při dvou až tříhodinovém plavání vzlyky pod vodní hladinou…)

Ve zmiňovaný den ale žádný trénink nepřipadal v úvahu… byl až moc vyčerpávající – jak psychicky, tak fyzicky a má hlava byla přeplněna jinými myšlenkami než těmi na plavání. Přitančila jsem tedy k Alejandře, která chodí do plavání se mnou, a vybalila jsem na ni, že dneska se v žádném případě neplave, že se jde k ní na film a horkou čokoládu.

• 

A jak jsem řekla, tak jsme učinily. V mrknutí oka jsme se ocitli na gauči, zabalené do deky, usrkávající kakao se šlehačkou posypané skořicí. Zapnuly jsme si TV a otevřely jsme celosvětově populární Netflix. Chvíli jsme projížděly, na co bychom se asi tak měly chuť podívat a pak jsme narazily na Stranger things. A ponivač je Janička velký novo trendový barbar, tento seriál ještě neshlédla. Aleja se přes to nedokázala přenést, tak jsme si úspěšně spustily první díl. Druhý díl. Tře – tu mi však v polovině třetího dílu zabrněl telefon. Terry, (můj rotary korespondent) mi píše: One more night… Chvíli jsem na zprávu nechápavě zírala. Cože? Co se stalo? Samozřejmě, že mi při odkazu na náš dřívější rozhovor hned došlo, kam tím míří, ale nedokázala jsem pochopit, jak se to stalo… Mohlo to totiž znamenat jen jedinou věc – stěhuji se už zítra. Už zítra… Už zítra?! Vyděšeně jsem se podívala na hodiny, ukazovaly 20:43. Bylo to, jako kdybych čekala, že mi hodiny prozradí, co se právě stalo a pádný důvod k tomu všemu.  20:45 – „I am moving already tomorow“, pronesla jsem. Aleja a její host maminka Mary se na mě podívaly se stejně nechápavým pohledem, jaký jsem v tu chvíli musela mít na tváři já. Chvíli jsme diskutovaly, jak je to možné a pak jsme naše hypotézy prostě vzdaly. Nebyl důvod se prohrabávat v něčem, co už je stejně dávno uzavřené. Bylo potřeba se dívat dopředu a těšit se z té nenadálé novinky.

Až pozdě večer jsem se dostala domů. Pronikla jsem do kuchyně, do obýváku, ale nikdo tam nebyl. Vyšlapala jsem schody a rozhlédla se – stále nikdo. Pokrčila jsem si pro sebe rameny a šla jsem se sbalit. Procházela jsem všechny své věci, nové i staré a divila jsem se, kolik mi toho za pouhé tři měsíce přibylo. Až jsem konečně poskládala všechny mé věci do nejméně čtyř tašek a jednoho kufru, teprve tehdy se v domě začali objevovat členové rodiny. Host matka mi předala veškeré důležité papíry pro mojí nastávající host rodinu, popřály jsme si dobrou noc a šly jsme spát. Usínala jsem napůl šťastná a napůl rozpačitá z otázek v mojí mysli, které se vynořovaly jedna za druhou a prosily o odpověď. Jaké to asi u nové rodiny bude? Jak proběhne předání? Jak se chovat ke staré host rodině, se kterou se mi bohužel nepodařilo tolik sblížit?… Nejhorší ze všech však byla takto: Změní se nějak náš vztah s Ali, když se teď budeme vídat téměř nepřetržitě? Obrátila jsem se čelem ke zdi a s vráskou na čele jsem upadla do neklidného spánku.

15.11.2019, přesně tři měsíce od toho, kdy to všechno začalo

Na další den škola utekla rychle, rychleji, než by bylo bývalo mnou očekáváno. Nevím, jak se to stalo, ale nějak jsem se ocitla na driveway rodiny Edwards, prožívající poslední chvíle s mojí první host rodinou. Rodinou početných Keiserů. Pomohli mi přenést veškeré jmění, co jsem v téhle zemi doposud měla, přes práh nového domova, rozloučili se se mnou volným obětím a odjeli. Tak tady jsem si uvědomila, že začíná druhá etapa mojí výměny.

Rotary goes first!

Po dlouhé noci probrebenděné s Ali jsem se probudila v novém pokoji, v novém domě, s novými zvyky. Ani jsem se nestačila rozkoukat, když mě znovu naložili do auta a převezli na další Rotary víkend, pořádaný vždy jednou měsíčně.

Bylo krátce před americkým svátkem Thanksgiving, a mně, všem ostatními Exchange studentům a zájemcům o výměnu (mezi nimiž byl mimochodem můj již ex-host brother Alex a moje současná host sestra Ali), bylo nařízeno se účastnit pohovorů pořádaných právě pro zájemce o krátký a dlouhý výměnný pobyt na příští rok.

Program byl jako vždy výborně sestaven: hráli jsme různé seznamovací a vzdělávací hry, já s Isabel (dívka z Německa), jsme se pokoušely zbytek světa naučit tradiční společenské tance, které přibyly do mého boxíku schopností minulý rok v tanečních (mimochodem věřili byste, že žádné jiné země krom těch ve střední Evropě, nic podobného jako jsou naše taneční nepořádají?), a neuvěřitelně jsme se u toho nasmáli. Musím se ale přiznat, že mě svíral zvláštní pocit provinění, když jsme tam s Alison dováděly jako malé děti, radovaly se a každou chvíli všem rozjíveně připomínaly, že se z nás ani ne před 24 hodinami staly sestry. Nepřipadalo mi to vhodné před vyčítavými očky chudáka Alexe, který tam stál a celou scénu zkoumavě pozoroval. Přišlo mi ho líto a připadala jsem si neuvěřitelně nevděčně. Jeho jsem přeci jenom měla také ráda, jen jsem k němu neměla tak blízko jako k Ali. Snažila jsem se mu tedy naznačit, že i když už není můj host bratr, můžeme být stále přáteli. Zdálo se, že to pochopil.

• 

Večer nás převezli do domova rotariánky Anne, která nás, jako Exchange studenty má na starost. Mezitím, co jsme se všichni už hladoví dívali na populární americkou show Office, Rotary pro nás přichystalo tradiční thanksgiving diner, tzn. krocan, nádivka, omáčka, připomínající naši U-H-O, brusinky a bramborová kaše. Byl to velice příjemně strávený večer, zakončený filozofickou debatou s Anne o způsobu amerického zdravotnictví a otázce obezity v určitých regionech USA. Velice poutavé, až přijedu, můžete se mě na to zeptat osobně, ale tady se s tím rozepisovat nebudu.

Do toho Packers!

 První týden v nové rodině probíhal bezproblémově. Spíš jsme si nastavovali a ujasňovali pravidla společného soužití. A protože mi začalo plavání, vracela jsem se domů každý den až kolem 18:00, společně jsme všichni povečeřeli, udělala jsem pár úkolů jak do české, tak do americké školy a celá utahaná šla spát. Uvítala jsem proto vymodlený víkend.

Sobotního večera, kdy jsem se k nim původně měla stěhovat, mi host maminka Amy připravila skvělou uvítací večeři. Neděle se pak nesla ve stylu fandění Big papa’s oblíbeného fotbalového týmu Packers. Ptáte se, kdo je to Big papa? Dobrá otázka. Každý Exchange student má za úkol probrat tak zvané „otázky první noci“ vždy, když se nastěhuje do nové rodiny. Učinila jsem tak i já. Jedna z otázek je, jak si členné rodiny přejí, aby byli oslovováni. Host maminka, si přála být oslovována Amy, host bratr si přál být oslovován Aidon, Alison Ali a host tatínek Adam se jen šibalsky pousmál a hrdě pronesl „Přeji si, abys mě oslovovala Big papa!“ Načež následovala lavina smíchu a Alisoniných protestů, proč bych to neměla v žádném případě podporovat. Adam to pochopitelně myslel ze srandy, ale tak nějak se stalo, že se to ujalo, a občas ho tak ze srandy voláme. Dalším pravidlem rodiny Edwards je to, že každou neděli, když mají Packers zápas, musí mít každý člen domácnosti na sobě něco žluto zeleného nejlépe se znakem Packers. Přikládám tedy foto, našeho prvního společného fandění, abyste měli představu, o čem to tu celou dobu mluvím.

• 

• 

American Thanksgiving

Jste-li zvědaví, jak probíhá Thanksgiving, je to docela prosté. Jste-li správný Američan, v takovýto den vstanete, zapnete si televizi, kde běží záběry z tematického průvodu na Time sqare v New Yorku, pojíte koláč ke snídani, a pak se sejdete se širším kruhem vaší rodiny a máte velký slavnostní oběd, (kterému říkají Thanksgiving diner – nenechte se tím ale zmást), přejíte se krocana s nádivkou a v poklidné atmosféře, kde nikdo nikam nespěchá si užíváte přítomnost svých příbuzných a sociální interakce.

• 

Já byla obdařena plným zážitkem. Vstala jsem, sledovala slavnostní průvod v televizi, při tom pojedla koláč, a pak jsme se všichni hezky společně přesunuli k babičce (mamince od Adama), která má dům hned pod tím naším, asi jednu a půl minuty chůze, na delikátní oběd. Probíhalo to zhruba tak, jak probíhá náš Boží hod vánoční. Já jsem si osobně tento svátek velice užila a oblíbila. Líbí se mi, že na rozdíl od Vánoc, se na Thanksgiving není třeba nijak zvlášť připravovat – žádný stres kolem dárků, žádná honička kolem předvánočního úklidu. Popsala bych to jako poklidný den strávený u rodinného krbu.

Předvánoční horečka

Až minuly Thanksgiving holydays, už nezbývalo nic jiného než se začít připravovat, jak fyzicky, tak psychicky, na dobu vánoční. Adam nám konečně povolil oficiálně poslouchat a zpívat vánoční písně, (které se údajně mají poslouchat až po Thanksgiving, jinak že prý při poslechu každé koledy, jeden skřítek ze Santovi dílny umře… já osobně jsem se ale přičinila, aby jich chcíplo co nejvíc :D).

Zbývalo asi 26 dní do Vánoc a Američané spojili všechny jejich síly a proměnily okolní svět v severní pól. Všude bylo spousta úžasných světel a dekorací ve vánočním duchu. Na chodnících stepovali obézní mužíci v červených stejnokrojích a na všechny doléhalo šílenství ohledně shánění vánočních dárků (já osobně jsem je sháněla až den před Vánoci, o tom se ale dozvíte později).

Já a moje rodinka, jsme v dekoracích, vytvářejících vánoční atmosféru, samozřejmě nemohli zaostávat. První volný víkend jsme využili k dekorování domu a aranžování vánočního stromečku, myslím ale, že na to, co jsme s Alison provedly našemu pokoji, svět ještě nebyl připraven. Nevím, kde jsme to všechno vzali, ale nějakým záhadným způsobem jsme proměnili náš pokoj ve světlem protkanou fantazii. Zkrátka jsme do našeho navěsily okolo 600 vánočních světýlek a náš pokoj se tak stal viditelným na míle daleko.

• 

U světel ale ještě chvíli zůstaneme. Jednoho večera, když jsem přišla z dvouhodinového tréninku plavání domů, celá rodina na mě spiklenecky upírala oči. Divila jsem se, co se děje; „Máme pro tebe překvapení,“ „Jaké překvapení?“ polila mě vlna zvědavosti. Bez odpovědi. Celou večeři jsem nad tím přemýšlela, co to asi může být? Po večeři jsme se naskládali do auta a já jsem vyzvídala, kam to jedeme. Byli nezlomní jako kámen. Vzdala jsem to tedy a nechala jsem se unášet proudem myšlenek na to, co ještě dnes musím udělat – na co se musím naučit, nebo minimálně ještě podívat. Ale jak jsem se zasněně dívala z okénka do světa pod pokrývkou noci, protkané slabým světlem ze vzdálených hvězd a měsíce, málem jsem přehlédla ceduli, která hlásala Festival of lights. Hned jsem věděla, která bije! Za necelé dvě minuty se mi rozprostřel výhled na slibovaný festival… a stejně tak netrvalo dlouho, a vjeli jsme na tu pouť zářící nádhery. Mé oči se staly jedněmi z toho množství světel, byla jsem ohromena. Proměnila jsem se opět v malé dítě, pro které něco takového existuje jen ve snu, a proto má nos přitisklý na sklo auta, aby mu z té cesty lemovanou barevnými světýlky, nic neuniklo. Dále již nepopisuji, dále přikládám obrázky, které bohužel nikdy nemohou zachytit skutečnost, nýbrž jenom její slabší odraz.

• 

• 

Po celém tom zážitku jsme dorazili domů celý rozzáření a sedli jsme si na gauč k televizi, abychom vyzvěděli názory jeden od druhého. Dostali jsme se ale k daleko vzdálenějšímu tématu. „Slyšeli jste, jak jsem včera v noci spadl?“ zeptal se Adam. Všichni zmateně kroutili hlavou. Já jsem ale věděla, na co se ptá… nemohla tu noc usnout, tak jsem koukala do stropu a vzpomínala jsem na své přátele a rodinu v Česku, když v tom se ozvalo hlasité řachnutí následované silným f – zaklením. To mě vyplašilo, ale když jsem slyšela, že se dotyčný, do této chvíle neidentifikovatelný, zvedl, konečně si můj mozek vzpomněl, že je unavený a naráz jsem usnula. Myslela jsem si, že mi tento incident bude navždy záhadou, ale teď se mi to osvětlilo. Začala jsem se při té představě smát a barvitě jsem celou situaci vylíčila celé host rodině. Celá scéna skončila záchvatem smíchu ze šrámu, který měl chudák Adam na čele… mám dokonce i foto, ale snad mi prominete, když to tady prezentovat nebudu.

Podobně zábavná příhoda se nám stala o týden později, kdy jsme se museli všichni slušně obléci a povinně se jít vyfotit do jednoho obchodního centra se Santa Klausem… (rodinná tradice). Osobní nesouhlas jsem nedávala znát a nechala jsem postavit do dlouhé řady plné řvoucích dětí. Až se na nás dostala řada, rozpačitě jsem se usadila na nohu šedivého muže s červeném. On mě ale opravil: „dej mi raději nohy mezi moje nohy, takhle hezky doprostředka,“ no vykulila jsem na něj oči, otřepala jsem se a s nechutí jsem se pokusila udělat, co po mě žádal. Udělali nám pár fotek a já jsem vylétla jako čertík z krabičky mířící k východu, on se ale ještě (nejspíše ze setrvačnosti) zeptal: „tak co si přejete k Vánocům děti?“ Přes rameno jsem zavolala „peace and silence…“ a odklusala jsem pryč.

Tak to byly takové dvě příhody, kterým se tu smějeme do teď.

New York, New York

Když už bydlíte dvě hodiny a půl od jednoho z nejikoničtějších měst v celém USA, byla by čirá hloupost se tam nepodívat. Jejich babička (ta samá, ke které jsme šli i na Thanksgiving diner), si to uvědomovala, a tak mi i ostatním členům rodiny zaplatila výlet do New York city, jako předčasný vánoční dárek.

Abych to ale zkrátila, v New Yorku bylo náramně… přestože nám tam pršelo, byl to velice příjemně strávený den. Měl všechno, co den mít má: nejprve jsme se šli kulturně potěšit na Broadway, kde jsme zhlédli populární show Rockettes (vynikající!), dále jsme si šli zabruslit do Rockefellerova centra, pomodlili jsme se v katedrále sv. Patrika (krásná napodobenina gotické stavby), a nakonec jsme si prošli Time square.

• 

• 

To ještě ale nevíte, že tento výlet se uskutečnil na začátku týdne v pondělí. V sobotu téhož týdne jsme jeli do New York city opět s Rotary a ostatními inboundy a bylo to zase o něčem jiném! Ke všemu výše zmiňovanému se přidalo i dobrodružné cestování se Subway, procházka po Wall street a pohled na sochu svobody (tu jsme ve skutečnosti ale neviděli kvůli husté mlze a dešti – hádáte dobře, opět nám tam pršelo). Tak či tak to byl úžasný zážitek! Město je svými grandiózními stavbami, vskutku dech beroucí. Nad vším tím se vznáší taková zvláštní atmosféra, kterou nedovedu tak úplně popsat…

• 

• 

Po návratu do Chipova domu (rotarián), jsme si ještě povídali až do dvou hodin do rána, pojídali preclíky a ochutnávali jsme Američanami adorovaný eggnock. Následující den, protože to bylo nejspíše naposledy, co jsme se všichni pohromadě viděli ještě před Vánoci, sešli jsme se u vánočního stromečku, zazpívali si pár koled, provedli Secrete Santu (tj. že každý si dva týdny dopředu vylosuje někoho, komu pak dluží nějaký vánoční dárek, šetří to peníze a je to milé) a ochutnávali jsme tradiční vánoční cukroví od všech zástupců zemí. Já jsem také měla připravené, že jim upeču vanilkové rohlíčky, ale bohužel jsem je nechala doma. Popřáli jsme si „Veselé Vánoce a šťastný Nový rok,“ a naši již velice si blízkou společnost jsme rozpustili.

• 

Málem bych zapomněla! Také jsme se tam rozloučili s Kikem (Peruánec), který si tu již odsloužil svůj výměnný rok a 28.12. 2019 měl odletět zpátky do jeho rodné země. Všichni jsme se shodli na tom, že nám bude moc chybět a Milovi (emocionální Francouz), dokonce i slzička ukápla.

Vánoční přání

Den se se dnem míjel a my jsme se ani nenadáli a byli Vánoce. S prázdninami se ale posílily tréninky plavání. Z každého dne jsem si musela ukrojit dobré tři hodiny a jít se trochu potrápit. Alespoň že na Štědrý den nám dali pokoj.

 V ten den jsem se probudila a vzápětí jsem zaznamenala, jak na mě Alison má přilepené oči a pozorně si mě prohlíží. „Co se děje?“ zeptala jsem se. „Takže…“ odkašlala si, „už od včerejška si píšu se zbytkem Triumfeminátu z Česka… ty mě poprosily, jestli bych jim nemohla pomoci, pro tebe připravit překvapení.“ Pozdvihla jsem obočí. „Aha…?“, „Takže Lucka s Maruškou mi psaly, že Míša ti má poslat nějaké video…“ pokračovala. Pak jsme se asi půl hodiny hádali s technikou, ale nakonec se nám slibované video přece jenom za telefonátu s Míšou podařilo otevřít. Rozklepanýma rukama jsem ho spustila. Moji nejdražší přátelé z domu pro mě natočili a zpracovali velice milé a dojemné video od nás ze školy. V podstatě se jednalo o to, že obešli všechny mi blízké učitele (tedy alespoň ty, které zastihli) a poprosili je pro mě o krátký vzkaz k Vánocům. Asi si říkáte: „Jooo, tak to je hezký, ale to sis klidně mohla nechat jenom pro sebe.“ Ale nemohla. Nemáte představu, jakou to pro mě mělo cenu.

Má pomalu již vyschlá studánka vzpomínek, se znovu naplnila křišťálovou vodou. Znovu mě mí nejdražší přenesli do té vzdálené minulosti, kdy jsem s nimi byla a dělala všechny možné revoluční rošťárny. Nemáte ani představu o tom, jak mě to v tu chvíli vnitřně naplnilo teplem a až pětiminutové video skončilo, jak bolestně mnou projel ostrý rampouch. Myslím, že všem je Vám již jasné, jak velká citlivka jsem… tohle video mě ale emocionálně rozhodilo na následujících 24 hodin. Vědomí toho, že mě tam daleko, pořád někdo má rád, přestože mu kolikrát nevděčně neodpovídám… že se za půl roku budu vracet do horkého obětí domova se mnou v ten den zatočilo jako kolotoč.

Chtěla bych tedy všem zúčastněným i nezúčastněným na zmiňovaném přání tímto poděkovat, že stojíte stále při mně. Že nezapomínáte a nepřetrháváte se mnou vazby. V těžkých chvílích mě jenom tato myšlenka drží nad vodou. A chci abyste i vy věděli, že ačkoli mě každý den nevídáte, ve svých myšlenkách a hluboko v srdci jsem pořád s Vámi a myslím na Vás. Toto poděkování je určeno mé rodině i přátelům a všem, těm, kdo se cítí, že je toto poděkování směřováno právě jemu.

Když jsem sem ojížděla, právě mé vztahy s Vámi byla moje největší obava. Nyní ale vidím, že byla zcela neopodstatněná. Vidím, že mám ve svém životě jen úžasné lidi. Ne žvanili, kteří by mi jen něco namlouvali a opustili mě hned při první příležitosti, nebo komplikaci, ale skutečné přátele… chci abyste to o sobě všichni do jednoho věděli. Děkuji – to je to jediné, co Vám v tuto chvíli mohu věnovat a já vnímám, že je to neodpustitelně málo…

Ten den jsme objížděli celou širokou rodinu. Všechny prarodiče, strýčky, tetičky… Bylo to úžasné. Rodina Edwards má velké štěstí, jaké má příbuzné. Díky nim jsem i já pocítila propojení se všemi svými příbuznými ze své kolébky.

Americké Vánoce tedy probíhají velice podobně jako ty naše. Sejde se celá rodina a oslavuje se přítomnost jeden druhého, dobrého jídla a pití. Jen místo našeho Ježíška mají Santu a dárky si rozdávají na druhý den ráno. Byly to jiné Vánoce. Ale ne zase o tolik. Užila jsem si je a jsem vděčná za každou chvíli strávenou v této předaleké zemi.

Week of Big pappa

Asi bych měla zmínit, že krátce po Vánocích, 29.12. má můj host tatínek Adam narozeniny. Jeho představa narozenin je asi taková, že se začne slavit již týden před tím a sedm dní mu všichni musí dělat jenom radost. Je to známé jako Week of Adam, nyní překřtěné na Week of Big pappa, ale neoficiálně to Adam nazývá i Adamkou (spojení jména Adam a Chanuka). Tento celý týden se tedy slavila hlava rodiny a vyvrcholilo to velkou večeří v sushi restauraci, kde se dle názoru celé rodiny dělá to nejlepší sushi na světě. Byla jsem na to velice zvědavá a musím říci, že nelhali. Přesto, že jsme na naši objednávku asi dvě hodiny čekali, až nám ten zázrak donesli, málem jsme všichni umřeli blahem! Bylo to úžasné. (Mimochodem, už jsem se zmiňovala, že je sushi mé nejoblíbenější jídlo

• 

Jak na Nový rok, tak po celý rok

Ani jsme se neotočili a byl tu Silvestr. Byl to poklidný den, skoro jako každý jiný. Každý ale jako kdyby listoval zážitky z roku 2019 a porovnával, co se změnilo, či ještě změní.

Začala ale také chřipková sezóna, takže všichni byli nemocní a celý den odpočívali. Já společně se svojí host rodinou povečeřela a pak se přesunula k Alejandře, do domu dcery od Mary. Poslední hodiny roku jsme tedy využili ke hraní společenských her, jezení zmrzliny a předpůlnočnímu šlofíku. Byli jsme všichni tak znavení z celých prázdnin, že jsme asi o půl jedenácté usnuli a vzbudili se zhruba 4 minuty před dvanáctou. Všichni jsme měli po ruce frkačky a když odbyla dvanáctá mocně jsme na ně zatroubili, popřáli jsme si šťastný nový rok a šli zase spát.

• 

• 

Na druhý den jsem se s odhodláním probudila. Vždyť je nový rok! Miluji nové začátky. Zahájily jsme jej tedy s Ale tak, že jsme šli na hot yogu a k slavnostnímu obědu nám Adam připravil výborného humra s pravým italským rizotem. Docela slibný začátek, nemyslíte?

A tak si tady poklidně žiji, cíle stanovené a začal mi jeden z nejdelších měsíců v roce – leden.

Vám děkuji za přečtení a doufám, že i Vy jste měli nádherné Vánoce. Přeji hodně štěstí do nového roku a přeji si z celého srdce Vás znova všechny vidět! Dnes, 15.1.2020 je to přesně pět měsíců, co žiji v USA. Poločas. Držte mi tedy i nadále palce a pište, když si na mě vzpomenete.

S láskou

Hádej kdo?… Vaše Janička

Pár slov omluvou

Moji milovaní… ráda bych se Vám předem omluvila za to, že jsem se tak dlouho neozývala. Mé ospravedlní je prosté: v posledních pár týdnech se toho dělo tolik, že pro mne nebylo možné, se na pár chvil zastavit a prožitky zanést na papír. Čím více toho zažíváte, tím těžší pak pro Vás je se na chvíli zastavit a vše uzřené a prožité si uvědomit a uložit do poněkud trvalejšího systému, než je paměť.

• 

Konečně se mi však naskytl volnější víkend (v rámci možností), ráda bych jej tedy využila k tomu, abych Vám sem opět barvitě vylíčila veškeré své zážitky a dojmy z předešlých několika týdnů. Jak jsem již na začátku zmiňovala, bylo toho hodně. Takže se pohodlně usaďte, udělejte si hrnek horké čokolády, zachumlejte se do deky a můžeme začít.

Radosti a těžkosti

Ach… Jak dlouho jsem jen o sobě nedala vědět? Že téměř dva měsíce? Bohužel je to tak. Ale věřte, že každý den jsem si opakovala: piš blog, piš blog… Nic platné, buď jsem byla příliš unavená, nebo mi do toho skočilo něco nečekaného a zřejmě pro mé neklidné já i více atraktivního. Je to těžší, než jsem si myslela. Abych mohla vůbec nějaký blog psát, potřebuji zážitky. Jenomže když je mám – když mám spoustu akcí, jež by mi byly bývaly zdrojem inspirace pro psaní, nezbývá mi už nezbytný čas je převést do psané podoby. Budu se Vám tedy nyní snažit vynahradit celý měsíc a půl naprosté odmlky.

• 

Kde jsme to vůbec skončili? Ano… byli jsme na samém začátku. Poslouchali jsme nesladěné, rozcvičující se filharmoniky před tím, než začali hrát nádhernou sinfonii… pozorovali jsme raketu před startem do vesmíru… Vždyť já nepřilétla do Ameriky dříve než právě před jedním a půl měsíce!

Před tím, nežli začnu s vyprávěním, co vše jsem za uplynulý čas prožila, pojďme porovnat, moji současnou situaci (postoje, pocity) se situací (s postojemi, pocity), jenž Vám byly popsány v mém předchozím příspěvku.

Z horkých dní se začaly stávat dny příjemně vlahé. A stejně tak se i má horká, vysoce emocionální, impulsivní a temperamentní povaha proměnila ve více rozvážnou a klidnou, s vůlí naslouchat a spíše hledat řešení problémů/krizí nežli si zoufat nad skutečností, že něco takového nastalo.

Víte, vždycky jsem milovala drama. Živila jsem energií z toho, když se dělo něco netradičního, ať už to bylo pozitivní, či negativní. Nesnášela jsem obyčej, nedokázala jsem se smířit s všedností a užívat si ji. Neuctívala jsem maličkosti. Byla jsem rybářem čekajícím na velké ryby a pohrdlivě shlížejícím na ty malé. Takový rybář pak sice prožívá štěstí, když se může z velké ryby nasytit, ale pokud si neváží těch malých, tak je většinu času o hladu, protože velkou rybu nechytí každý den. Stejně tak si počínalo i mé minulé já. Jen by rádo prožívalo velké věci, aniž by se dokázalo radovat a vážit si těch malých.

Otevřely se mi oči až jednoho překrásného podzimního odpoledne, kdy jsem si to kráčela cestou ze školy domů. Stromy se již převlékly do různobarevných kabátků a slunce zářilo štěstím. Až doposud jsem se cítila jako vetřelec v této cizí zemi. Měla jsem také mylný pocit, že aby bylo to, co píši zajímavé, musí to býti nabyté akcí a plné skutečných, hlubokých emocí. Až doposud jsem ale dokázala hluboce prožívat jen ty negativní emoce. Ty, co v nás zanechají hluboké stopy dlouho do budoucna. Byla to otázka mého vnímání, náhledu na svět a také domněnka o ostatních lidech… domněnka o tom, co chtějí slyšet, co chtějí číst, co chtějí se mnou prožívat. Je totiž snazší vyvolat v druhých soucit z našich osobních neúspěchů, či našeho osobního negativismu a hloubání nad našimi negativními pocity než popisovat pozitiva, která se nám přihodí s dalekosáhlými následky štěstí, jenž se stávají ucelenějšími a hlubšími než ty nedobré. Jedinou omluvou pro moji mýlku je tedy lenost. A trvalo dlouho, než jsem si to uvědomila. Možná to bude také důvodem, proč mé předchozí příspěvky zněly ponuře, a vždy se tam našlo něco kritického a negativního.

Kdybych tedy pokračovala v této filozofii, popsala bych událost, která se mi přihodila zmiňovaného poškolního odpoledne asi takto: na mé procházce zlatem jsem byla okradena. Na první pohled ne zcela zřejmý lupič mě okradl o to nejcennější. Moje srdce. Tahle zem si mě získala. I lidé zde si mě získali (o tomhle se rozepíši níže, mé vztahy zde se hodně posunuly). Dohromady mi ukradli vše, i mou pohodlnost, jenž zapříčiňovala můj sklon k negativismu a lpění na minulosti. Již nemohu dále být jako dřív.

Chvěla jsem se nadšením, z nově objeveného světa. Světa, který tu byl celou dobu, čekal na mne, ale já na něj do teď jen nechápavě zírala. Myslím, že přesně tak se museli cítit i lidé, kteří poprvé, z lodě Mayflower, sestoupili na stejnou půdu, kde se teď stojím i já. Objevili Ameriku… a já se nyní mohu chlubit tím, že jsem ji objevila také, jen sama v sobě.

A tak se rybář naučil jíst i malé ryby a zjistil, že jejich chuť je vynikající, a že již už více nebude hladovět.

• 

Tenhle blog se má zaobírat mojí roční cestou. Nikoli však jen cestou přes půl světa, za účelem poznání nové kultury, nebo cizího jazyka. Není to jen o zážitcích a honbou za novými zkušenostmi. Nýbrž cestou přes půl světa, za účelem daleko hlubším. Cestou, za poznáním sama sebe, za osobní vnitřní proměnou.

Když se v rychlosti obrátím zpět, začátek byl hodně těžký. Nemohu říci, že bych nějak strádala tělesně, ale mé extrovertní, možná více než by mělo býti komunikativní já z Česka trpělo. Přiznám se Vám krátce… česká mluva, je pro mě koníčkem – uměním. Všechny ty kombinace, které skýtá – je to něco neuvěřitelného! S mnohými označeními pro jednu věc, si můžete hrát, klást slova za sebou v různém pořadí dle libosti… jaká to nádhera! Jak se malířovi pod rukama rýsuje krásný obraz, i řečník vytváří něco podobného, úchvatného skladbou jeho slov. Můžeme vyjadřovat potřeby, pocity, krásu, nenávist, nebo prostě jen tak mluvit o ničem… co víc si přát? Ve slovech je velká moc, větší, než si dovedeme představit. Kdo slovem vládne, světem vládne…

A nyní si představte, že Vám všechnu tuhle krásu, tenhle požitek, vášeň! Možnost… Prostě jednoho dne vezmou… Profesionálnímu houslistovi vyrvali z rukou housle a místo tomu mu tam vložili saxofon.  Zdrojem mého trápení se tak stala jazyková bariéra. Posléze jsem si uvědomila, že mi ta zlá čarodějnice bránila v přirozenosti. Bylo to jako kdybyste bránili květině v růstu, slunci ve svitu, stínu v zastiňování… před měsícem jsem nevěděla, proč jsou mé pocity, takové, jaké byly. A upřímně se omlouvám za negativismus, který možná vyzařoval z mých předchozích příspěvků. Později jsem došla k poznání, že jsem strádala, z výše zmiňovaného důvodu. To, čeho jsem si na sobě dříve nejvíce vážila bylo snad po celý měsíc a půl v útlumu. Bylo pro mě těžké projít si zjištěním, že jsem jeden z těch lidí, kterým jde všechno, ale vlastně nic pořádně. Jen svého umění vyjádřit se, jsem si vždy považovala. Tak tomuhle se říká, uvědomit si své hodnoty…  

Za zrcadlem měsíce

„Škola je věc druhá… Ve spoustě hodinách zde hojně debatujeme. Přiznejme si, že v České republice by to pro mě bylo čiré nebe. Zde to ale nabírá úplně opačného efektu. Každá debata pro mě představuje neuvěřitelné mučení. Jen si mě představte…sedím narovnaná jak pravítko, neschopna cokoli říct, trpím nesnesitelným se třesem, a když mě napadne nějaký argument k věci, což bývá každou chvíli, strašně sebou trhnu, nadechnu se v odpověď, ale při uvědomění, že to vlastně neumím říci, nebo přesněji řečeno se ještě necítím tolik jistá v anglickém jazyce, abych se mohla zapojit do nějaké argumentační války, jen zklamaně vydechnu, našponuji se ještě více, zklamaně zakroutím hlavou a obočí se mi zkroutí do zmučeného obrazce, vyjadřující neuvěřitelnou bolest z té bezmoci. To, že nechávám ty ignoranty debatovat, bez toho, aniž bych přispěla se svým vlastním názorem mě ničí! Poslouchám je, a rozumím všemu, jen nedokážu oponovat v anglické jazyce… Strašlivé peklo! Ještě horší však je, když někdo pronese vážně dobrý argument a já mu nemohu oponovat, či jeho tezi podpořit! V takovém případě jsem se několikrát přistihla, že jsem buď zmučeně zakňučela v nesouhlas, či horlivě pokyvovala na znamení souhlasu. V hlavě mi běhá milion zpracovávaných informací a argumentů, které však nikdy nejsou vysloveny. Mám kolikrát i několik verzí překladů, ale vždy, když už si nějaký argument krásně přeložím a rozhodnu se jej prezentovat, debata pokročí a mé zklamání se jen prohloubí… Upřímně, připadám si jako abstinující alkoholik, jenž má před sebou velkou flašku toho nejchutnějšího a nejdražšího alkoholu, a nemůže se napít…“

Tak tohle byla část zprávy, kterou jsem poslala zhruba před měsícem člověku, jehož identitu Vám zatajím. 🙂 Změnily se věci od té doby?

• 

Odpověď zní: částečně. Myslím, že s anglickým jazykem jsem udělala velký kus práce (čas pro zvyšování ega :D), tudíž i mé sociální vazby a aktivita ve škole se hodně posunuly kupředu (jinými slovy; učím se hrát na saxofon a už v tom mám nějakou zručnost, jistotu a praxi). Do debat se však pouštím jen s osobami, jenž mě lépe znají, a které dobře znám já. Nicméně mé extrovertní já se v posledních pár týdnech dere napovrch. Již jsem nemohla déle snášet svoji neúčast v toliko dobrých rozhovorech… ano, občas „plácám jedno přes druhé“ a kolem sebe máchám rukama div nevzlétnu, ale přináší mi to vnitřní uspokojení a klid.

Myslím, že ze začátku na mne asi byl moc ten skok z „vysoce užvaněná, v průměru vypustí z úst osm set tisíc sedm set třicet šest slov za den, musí mít všude hlavní slovo“ do „ehm, nevím, co říct, často se zakuckávám, bojuji s gramatikou, pouhých osm set slov za den“. Nyní, po třech měsících, se mám kolikrát problém vyjádřit v mé milované češtině. Angličtina se uhnízdila v mé hlavě jako kukačka. Vyhazuje cenná vejce českých, hovorových schopností a místo toho klade ta svá. Ne, že bych si na to stěžovala… koneckonců teď zde na nějaký čas žiji a angličtinu potřebuji více, ale bojím se, aby se má čeština při návratu obnovila a měla stejné kvality jako dříve (abych mohla opět pokračovat ve „hře na housle“).

Lekníny

Nyní Vám postupně představím osoby, díky nimž se zde cítím velice šťastná, a které nyní hrají v mém životě významnou roli a určitě se na scéně budoucích příspěvků budou objevovat často.

Vzpomínáte si, jak jsem se v minulém příspěvku, konkrétně v části „Senior night“ zmiňovala o Alison? (Pro ty, kteří nevědí, je to ta, která mi upekla rohlíky). Je zvláštní, jak si vybíráme za přátele lidi, kteří jsou přibližně stejné povahy jako my sami… S Ali je to ale o něčem jiném. Představte si mě, v americkém podání. Ptáte se, co Vám právě vyšlo? Ano! Je to Alison! Naše kolikrát až děsivě podobné povahy celý život bloudily, aby se střetly na tomto místě. Nyní se pojďme podívat na trochu historie.

Poprvé jsme se setkaly na tenisových kurtech (díky Bohu za tenis!). Já byla vystrašená holka s jednou jedinou myšlenkou: „co to sakra děláš se svým životem?“ a možná s trochu přehnanou snahou porozumět a v rychlosti odpovědět na vše, co se jí anglicky řekne. (Anglické schopnosti v té době nebyly zrovna na vysoké úrovni – mé minulé já by argumentovalo, že byly – nevěřte mu). Jiní by mě zmačkali jak papírový ubrousek a odhodili do příkopu. To ovšem neplatilo o Alison.

• 

„Jsem liška,“ řekla liška.

„Pojď si se mnou hrát,“ navrhl jí malý princ.

„Nemohu si s tebou hrát,“ namítla liška. „Nejsem ochočena.“

Po poněkud váhavých začátcích, kdy jsme kolem sebe chodili jak Malý princ a liška (mimochodem moje nejoblíbenější část knihy), mě Alison pozvala k nim domů. Bylo to přesně v tom období, kdy se člověk cítil sám, opuštěn v jiné zemi, bez přátel, bez motivace… jasně, že jsem řekla, že chci!

„Hledám přátele. Co to znamená ochočit?“

„Je to něco, na co se nezapomíná,“ odpověděla liška. „Znamená to vytvořit pouta…“

„Vytvořit pouta?“

„Ovšem,“ řekla liška. „Ty jsi zatím pro mne jen malým chlapcem podobným statisícům malých chlapců. Nepotřebuji tě a ty mě taky nepotřebuješ. Jsem pro tebe jen liškou podobnou statisícům jiných lišek. Ale když si mě ochočíš, budeme potřebovat jeden druhého. Budeš pro mne jediným na světě a já zas pro tebe jedinou na světě…“

„Začínám chápat,“

Ali má také mladšího bráchu Aidona. Velice milý mladý hoch, stejně tak otevřený novým lidem jako Alison. Oba mají jednu velkou neocenitelnou schopnost. Nedokáži to tak úplně popsat… zkrátka nevěří na lidské neporozumění v jazykové úrovni – neberou na to ani zřetel. Naopak, věří v to, že když někomu chcete porozumět, vždy si najdete cestu k tomu, aby se tak dělo. Úžasná vlastnost. Něco jako nekonečná trpělivost s nabíráním vody do děravého džbánu. Zkouší to každý den znovu, než se díky nim díra vodním kamenem nezacelí, a oni nedosáhnou sto procentního úspěchu.

Byli jsme tedy na rybách, úplná oáza klidu. Oni mi vysvětlovali, jak se to dělat má, jak nemá a já se to s mým tehdy ještě puklým džbánem snažila pobrat. Stála jsem tam, na břehu jezírka, netuše, co to vlastně dělám a najednou! Něco neskutečně prudce smýklo s mým prutem. Trhla jsem sebou a vší silou jsem se snažila velikána vytáhnout z vody ven. Po nějaké chvíli přetahování a skupinové vřavy, která kolem celé té scény nastala, se udice utrhla, a ryba i s návnadou uplavala neznámo kam. Zkrátím to tím, že je z toho historka na celý zbytek výměny. Aidon z toho do teď nemůže, tvrdí, že to byla největší ryba, kterou kdy viděl. Pak jsme ale přes velikou snahu už nic dalšího nechytili.

• 

Ali s Aidonem si však tvrdošíjně usmysleli, že s nimi svoji první rybu chytím. Pozvali mě tedy asi o dva týdny později na celý víkend na lake house, který si pravidelně pronajímají. Dodám jen, že to bylo úžasné. Prasklina v mém džbánu se každodenním nošením začala pomaloučku vyplňovat.

Protože bylo teplo, převlékli jsme se do plavek a šli jsme se spustit na jezero v kajacích. Bylo nádherné babí léto, a slunce mě silně pálilo do zad. Pak, až jsme vystoupili na břeh, začal můj pokus číslo dvě o chycení ryby. Hodina – nic. Dvě hodiny – nic. Tak jsem to vzdala a rozhodla jsem se opět vyplout v malém kajáčku na jezerní hladinu. Měla jsem dobře nakročeno, už už jsem se chystala k usazení, ale v tom začal Aidon hulákat: Jani, Jani, pojď sem rychle, už mi zabírá!“ Najednou všichni začali křičet, aby mi předal prut, nemohla jsem se totiž vysvobodit ze zajetí kajaku, do kterého jsem se tak pracně nasoukala. Prut mi byl v čas předán, a Vy jste tím tak právě přečetli příběh o tom, jak jsem chytila svojí první rybu.

• 

Zbytek víkendu byl nádherný, plný přírody, klidu a pohody, ale hlavně obohacený o vytvoření pouta, mezi mnou, Alison a celou její rodinou.

Smetanový víkend

• 

„Ostrý trn stesku, který mě před dvěma týdny ještě silně bodal, se proměnil v růži, jejíž okvětní plátky představují vzrušující, zatím neprobádanou budoucnost, plnou pestrobarevných zážitků.“ – Janička, 7.10.2019, po příjezdu z Philadelphie

• 

Sekvence pracovních dní, následujících po víkendu s Alison a její rodinou, přelétla jako stín a konečně se nachýlil čas jet na prodloužený víkend s Rotary do Philly. Setkali jsme se opět po měsíci se všemi výměnnými studenty z našeho distriktu v domě jedné postarší paní, sedící na jednom z vedoucích křesel místního Rotary. Téhož večera jsme ještě jeli navštívit eko farmu, musím poznamenat, že to bylo velmi poučné. Následoval příjemný večer plný hraní kulečníku, poslouchání Freddieho Marcuryho a jezení zmrzliny z farmy. Ten večer se hodně prohloubily vztahy mezi mnou, výměnnou studentkou z Bosny a Hercegoviny Sarah a s Alehandrou (vzpomínáte na drobnou Ekvádorku?). Byly jsme tam jediné tři dívky. Přes únavu, jsme si povídali až dlouho do noci a sledovaly skrze vyřčená slova starosti i radosti z našeho nového, místního života.

• 

Na druhý den ráno, nás všechny nasoukali do auta připomínající malý autobus, a jelo se. Kam? No do Philly! Trajdali jsme po majestátním městě celý den. Myslím, že tento den byl klíčovým, co se týče vztahové úrovně v naší skupině. Obzvláště já a Ale jsme si začínaly být čím dál tím bližší. Mám ji opravdu moc ráda, především pro její nekonečně pozitivní náladu a věčný úsměv na rtech. (Jen tak na okraj, s ní a její host maminku/babičkou Mary, jsem toho podnikala hodně už před tím, takže už tak jsme spolu trávili spoustu času, tady ale náš vztah zase o malinko povyrostl.)

• 

Zpět ale k Philly. Je to doopravdy nádherné město, musím ale dodat, že mi dost připomínalo některá z evropských velkých měst. Chci s Vámi sdílet jednu moji úsměvnou úvahu o tom, jak je zvláštní, že se celý svět snaží kopírovat Ameriku, a přitom je vlastně Amerika celá jedna velká kopie světa! Všude lze vidět snahu o napodobení původní evropské architektury, a když ne té, tak pak bez pochyby bloudíme v nějaké čínské, či japonské uličce. Vážně dech beroucí jsou ale grandiózní velkostavby, jenž dozírají nad městem. To se musí nechat.

• 

Večer, jsme pak šli celí unavení navštívit Philadelphskou specialitu, dům hrůzy! Řeknu Vám jen, že to byl neskutečný zážitek… určitě velmi doporučuji zde vyzkoušet. Nepodobá se to s žádným rádoby „strašidelným“ domům hrůzy u nás… jsou zde živí herci, kteří celkovou atmosféru strachu dobře podtrhují. (Tyhle lidi obdivuji, nechápu, že se vydrží nesmát!)

• 

Další den jsme pak šli na pompézní fotbalový zápas, velká část americké kultury. Byla to dobrá zkušenost to ano, pozorovat davy fanoušků, přelévající se přes stadion tam a zpět, neunavitelnými zaujetím hrou a pojídáním smaženého. Na můj vkus to bylo ale bylo vše až příliš dlouhé. Představte si tři hodiny sedět na stadioně, kde do Vás pere horké slunce počínajícího podzimu…

• 

Poslední den, bohužel deštivý, jsme se šli podívat na vodopády nedaleko Chipova, (Rotarián, který nám poskytoval přístřešek na zbylé dvě noci) domu. Sychravé počasí nám ale ani při nejmenším nezkazilo náladu ani pohled na tu podzimní krásu, která se nám před zrakem rozprostírala.

• 

Na víkendu s námi byl také můj host bratr Alex, který chce jet o prázdninách na výměnu do Ekvádoru. Pochlubím se Vám, že tento výlet nás hodně přiblížil. Bylo docela úsměvné, jak jsme se celý víkend snažili komunikovat jeden s druhým a navzájem se lépe poznat. V normální dny na to bohužel nemáme tak úplně čas. Já mám školu a on pracuje na dvě směny v McDonaldu a v místním kině. Takže jsme myslím oba dva takovou příležitost uvítali.

• 

• 

Mezitím mi host rodinka vyklidila doma jeden z pokojů, a já se tam hned po příjezdu přestěhovala. Sdílení pokoje mi rozhodně nevadilo, ale to víte, mít soukromí se vždycky vyplatí.

Homecoming 2019

Další týden utekl jako voda a každý na americké high school netrpělivě vyhlížel víkend. Homecoming! Největší událost amerického školního roku – největší ples sezóny. Všichni si hledí sehnat ty nejkrásnější šaty, nejvýrazněji se nalíčit a samozřejmě vrcholí soutěž, kdo bude mít ty nejkrásnější fotky. Týden tomu předcházející, měl být týden příprav, a také, že se jím stal. Všichni soustřeďovali svoji pozornost jen na jeden jediný bod, na sobotní večer, kdy se to celé mělo uskutečnit.

• 

Já jsem samozřejmě nezůstávala pozadu. Měla jsem smluvené přípravy zkrášlování s Alison u ní doma a následné focení s ostatními dívkami z tenisu. Focení se pak konalo v předzahrádce u holky, která mi propůjčila šaty, viz foto níže. Přípravy byly věru velkolepé, focení majestátní a jízda limo-busem přímo grandiózní. Limo-bus, je velká party limuzína, s obrovským množstvím nezdravého jídla. Tímto prostředkem jsme se tedy na tu slávu dostali. To vše bylo vskutku velmi zábavné. Jak by řekli Američané „a lot of fun“. Ples sám o sobě, mě ale bohužel trochu zklamal. Ano, první dvě hodiny je příjemné si užívat rytmů hudby a tančit na ně spolu s ostatními, nechat se strhávat šílenstvím davu. Ale upřímně, na vysokém podpatku, ve vydýchaném prostoru, kde jen hluk panuje místností, jsou tyto dvě hodiny doopravdy „enought“. Uvítala jsem tedy brzké ukončení večerní zábavy. Znovu jsme se jeden po druhém naložili do limo-busu a ten nás rozvezl dle libosti, v pořadí vzdálenosti žádané destinace.

• 

• 

Já jsem jela přespat k Alison domů, kde jsme si až do dvou do rána povídaly… no, představte si konverzaci se mnou a mým unaveným mozek ve dvě hodiny ráno, jež je nucen přemýšlet anglicky… k jejím rodičům navíc doléhalo jen znatelné chichotání, to bylo pro to, že jsme před tím měly nápoj, který obsahoval kofein. (Kdo mě zná, ten ví, že Janička a kofein, rozhodně není vhodná kombinace, a už vůbec ne pozdě večer… nu, až do teď to mám na talíři).

• 

Ráno jsme byli vzbuzeni brzy a vyrazili jsme na pěší túru na Elk mountin. Přikládám foto, myslím, že ten pohled, který můžete vidět za námi, za ten výlez stál.

• 

Coco

Další dva týdny… v jejich průběhu jsme jen oslavili Alejandřiny narozeniny (bylo jí 18, takže jsme rovněž oplakali, že tuto slávu nemůžeme zapít). A byl tu Halloween. (Ano, už se přibližujeme závěru mého předlouhého vyprávění).

• 

S Ale jsme si ve Speech and debate class lámaly hlavu, jaký kostým si obléci na večerní vymáhání sladkostí. Ale měla jasno, protože miluje růžovou, bude pink lady! No a Janička samozřejmě nemohla v barvách zaostávat, tak se rozhodla být jednorožcem.

• 

• 

Přežili jsme školu, která se v ten den zdála nekonečná a šly jsme se domů připravit. Asi o tři hodiny později, v šest hodin večer, to vypuklo. Zanikly jsme v davu daleko mladších dětí a chodily jsme po domech, které se předháněly ve výzdobě a ve strašidelnosti. Začalo pršet a rychle se stmívalo. Později se k nám připojila i Alison.

Nyní Vám něco povím o mém přístupu, k mixování mých přátel, kteří se tak dobře neznají. Vždycky mi to bylo proti srsti, měla jsem utkvělou představu, že to zkrátka nedělá dobrotu. A také, že se to kolikrát potvrdilo. Tohle ale bylo poprvé, kdy se mé dvě milované osůbky bez větších komplikací poznaly, bez trapných situací, bez toho, aniž bych jednu musela upřednostnit. Nebylo to jenom já a Ali, nebo jenom já a Ale, nýbrž to bylo já, Ale i Ali dohromady. (Ano, vím, že to zní jak nějaká složitá matematická operace). Když mi pak obě děvčata potvrdila, že jsou ze sebe navzájem nadšené, byla jsem v sedmém nebi. To, aby se navzájem měly rády, bylo pro mě nesmírně důležité… nejspíše spolu všechny tři budeme již brzy trávit spoustu času.

• 

Po úžasném deštivém večeru, plném louží vody, (mimochodem, na konci koledování jsem již nebyla jednorožcem, nýbrž duhou nebo abstraktním obrázkem, v důsledku nepříznivého počasí a mých neuvážlivě nabarvených vlasů lehce smývatelnou barvou…), ale moři smíchu, jsme se s Ale, celé promočené, dokolébali ke mně domů.

Udělali jsme si horkou čokoládu a přemýšlely, co budeme dále dělat. Když Ale zjistila, že jsem neviděla Disneyovskou pohádku Coco, bylo jasno. Po vyřešení mírných technických komplikacích, jsme se pohodlně usadily, zachumlaly do deky a svíraly pohledem obrazovku. Řeknu jen jediné… kdo jste tuto pohádku ještě neviděli, nevíte, o co přicházíte. Byla to snad ta nejkrásnější pohádka, kterou jsem kdy v životě viděla. A také ta nejemociálnější. Nesčetněkrát mě dokázala rozesmát a dvakrát rozplakat. Neskutečné. U filmu nikdy nebrečím.

Tak tedy, až se na to mrknete, dejte mi vědět, jestli jste na tom byli stejně, nebo se ze mě jen stala citlivka.

Po filmu jsme dovezli Ale domů, celou cestu se mi posmívala, kvůli mým emocionálním výkyvům a hleděli jsme se rozloučit. Ne ale na dlouho.

Víkend s Amishi

Na druhý den ráno jsme se opět shledaly u ní doma. Mary (její host maminka/babička), nás vzala do Lancasteru (asi 3 hod. cesty autem), známém také jako město Amishů. Pro ty, kdo neví, kdo to Amishové jsou, tak jsou to rodiny/společenství, většinou árijského původu, které odmítají žít moderním stylem života. Tedy odmítají elektřinu, vodu, moderní oblečení, a vlastně všechny tyto senzační vymoženosti současnosti.

Mary v tom městě kdysi bydlela a měla tam spoustu přátel, shodou okolností nám také jeden postarší manželský pár z těchto přátel poskytl domov. Velice milí a štědří lidé, stejně tak jako Mary.

• 

Ten víkend jsme pak viděli úplně všechno. V čem a jak Amishové žijí, jaké jsou rozdíly v našich a jejich životech (krom toho, že odmítají moderní věci). Byli jsme také na promítání mini filmu o tom, jak takový amishský chlapec musí v 17 letech učinit rozhodnutí, zdali se připojí k jejich komunitě, či se od rodiny odloučí do moderního světa. Bylo to nesmírně zajímavé. Nyní jsem hotový expert na Amishe a jejich kulturu.

• 

Dnes, 10.11.

Je strašné, jak ten čas utíká… Již tři měsíce, naplno však žiji až poslední dva. Cítím se zde jako doma, jak mezi svými. Vše se zdá snazší, když najdete spřízněné duše…

• 

A já nyní sedím v autě s Alison a její maminkou, vzpomínám na včerejší Alejanřin šermířský zápas, užívám si opojné atmosféry klidu, poslouchám muzikálovou hudbu, naplno s Ali zpívám, dychtivě vyhlížím budovy Philadelphie, kterou jedu opět oblažit svou přítomností a těším se z představ o tom, jaký dnešek asi bude.

• 

A taky, že byl.

Hádej kdo? Vaše Janička…

Malé informativní okénko

Jak jsem se zmiňovala v předešlém příspěvku, na letišti na mě netrpělivě upínalo zrak 11 lidí. Moje sedmi členná host rodina Keiserových (Host maminka Laura, host tatínek Craig a host sourozenci: Ben-21, Alex-18, Meghan-16, Zachariáš-14 a Molly-12). Meghan, se kterou mám sdílený pokoj, si přivedla dvě kamarádky (jejichž jména mi nedopatřením vypadla). Zbývající skupinku o dvou lidech tvořila kamarádka od malé host sestry Molly a má US korespondentka Anne (velice milá paní, která mi výměnu v rámci Rotary umožňuje).

• 

Domove, domove…

Po sáhodlouhém vítání mě naložili do velkého Jeepu, připomínající spíše nákladní vůz. Navzdory mé únavě jsem kulila oči do tmy, abych náhodou o něco důležitého nepřišla a čelila sprše otázek různého rázu od mé host rodiny. Napínala jsem uši a snažila se rozeznat jednotlivá slova, která kladli vedle sebe a kroutili do všech možných vět a souvětí.

Na obloze se stále válčilo a na kapotu auta slyšitelně dopadaly velké kapky. Najednou se v kabině rozlinul neuvěřitelný zápach. Všichni začali kašlat. „Máte u vás skunky?“, následovala otázka. Výrazná vůně mě štípala do nosu. Zamyslela jsem se: „Ne, nemáme…“, pronesla jsem přidušeně. Najednou všichni začali oslavovat a jásat! Oslavovali, že jsem ucítila svého prvního skunka. Musela jsem se smát… jestli se někdo umí radovat z maličkostí, tak jsou to právě Američané.

Po asi půl hodině jízdy jsme dorazili k velkému domu v malebném městečku Tunkhannock, který poskytuje domov pro sotva 2000 obyvatel, jehož útrobami jsem byla vzápětí provedena. Velice pěkná postarší stavba, která mi bude na nadcházejících pár měsíců nabízet útočiště. S radostí jsem zjistila, že mi uvolnili jednu ze čtyř koupelen, kde mohu vykonávat svoji očistu. Pro pořádek: sdílení pokoje mi nevadí, ale představa, že bych měla někomu blokovat přístup do této posvátné místnosti, mě v předešlých dnech opravdu děsila. Nyní mi tedy spadl velký kámen ze srdce. Bylo už pozdě v noci, a já nemyslela na nic jiného, než abych si mohla po dlouhé cestě odpočinout. Nebylo mi to však jen tak umožněno, protože čiperné Američanky, plně odpočaté a nabité energií, mě až do půl jedné ráno vyslýchaly a samy, v doprovodu švitoření o místní komunitě, pojídaly jídlo z nedalekého McDonaldu.

• 

Následující dny se nesly v příjemné atmosféře. Bylo až zarážející, jak moc jsem si první dny v nové zemi užívala. Řádně jsem byla provedena městem a vyzvána k nákupu ve Walmartu, do kterého prý když tu nezajdete, jako byste v Americe ani nebyl. Walmart je obrovský obchod – ne obchodní centrum, obchod, kde seženete naprosto všechno. Od ponožek, přes šperky a pračky až po banány. Bylo ještě potřeba zařídit pár věcí a určit si pravidla vzájemného soužití. Vlastně jsem tak trochu doufala ve větší přísnost v nastavování pravidel. Jedinou práci, kterou jsem dostala na starosti je postarat se sama o sebe (uklízet po sobě atd.) a vždy oznámit odchod (kam jdu, s kým jdu, proč jdu). Rodina se také hned na druhý den rozhodla, že mi pro tento rok pořídí nový iPhone 7 s americkým číslem a s daty (v domě nemají wifi). Host otcova vtipná poznámka o tom, že mi nejspíš za týden pořídí auto a za čtrnáct dní jachtu, byla myslím na místě.

• 

Škola základ života

Tohle všechno je moc pěkné, ale nejdůležitější bylo zařídit školu. V úterý 21.8. jsem tedy byla úspěšně zanesena do databáze Tunkhannocké High School jako student posledního 12. ročníku.

• 

Pro zvídavé hlavičky se pokusím nastínit fungování místního školského systému. V první řadě je třeba si uvědomit, že Američané jsou svobodní lidé a mají vždy možnost volby. Ve všem. Studium různých předmětů, zde není výjimkou. Nechávají Vám naprosto volnou ruku v jejich výběru. (Pokud tedy splňujete určitý součet kreditů… do toho se však nebudeme pouštět). Jsou dva semestry (první semestr se láme kolem ledna a pozvolně přechází do druhého) a do každého si předměty (různé úrovně) volíte zvlášť.

Níže můžete zaznamenat foto předmětů, které jsem si navolila já. Uvidíte tam pro první semestr: dvouhodinovku středně pokročilé psychologie, mluvu a debatování, matematiku, dvouhodinovku velmi pokročilé biologie, pauzu na oběd a hodinu velmi pokročilé němčiny (kdybych náhodou měla nedostatek cizojazyčné výuky). Ve druhé polovině semestru najdete: dvouhodinovku dějepisu týkající se druhé světové války, pokračování mluvy a debatování, matematiku, dvouhodinovku organické chemie, pauzu na oběd a konečně dvouhodinovku obchodního práva.

• 

Jen tak na okraj, při tomto výběru místní úředníček málem spadl ze židle, netuším, co si o tom mám tedy myslet. Navolené předměty máte pak po celý semestr každý den, ve stejném pořadí. Jedna hodina pak činí 40 minut výuky a dále máte 4 minuty pauzu zahrnující přechod do jiné specializované třídy a přípravu na další hodinu.

• 

Nesportuješ? Nežiješ…

Vězte, že nic na světě Američané neprožívají víc než jejich sporty. Kohokoli zde potkám, první otázka (hned po zdvořilostním „How are you?“), zní, jaké dělám sporty. Zde nadchází problém. V Česku jsem dělala spoustu věcí… ale nikdy žádný sport (tedy alespoň ne na profesionální úrovni). To je pro ně šok! Zkuste jim vysvětlit, že místo každodenního tréninku raději zajdu s kamarády na kafé latte nebo na něco ostřejšího (tím myslím pochopitelně turka), a že za sport zde musíme platit, jako za zájmový kroužek…

Nejprve se třikrát ujišťují, zda slyšeli správně a pak položí místnou otázku: „Co tedy budeš dělat?“. A já Vám povím co! Všichni členové rodiny Keiser jsou obrovští tenisoví nadšenci! Všichni členové rodiny, tenis dlouholetě hrají… co to tedy znamená pro ubohou Janičku? Správně! Bude hrát tenis také! Hru, kterou hrála jen jedinkrát v životě a zoufale ji nešla… Hru, která dělá jen velké paže a je potřeba v nich mít také přímo úměrně velkou sílu. Viděli jste někdy moje ramínka? Že ne? Vězte tedy, že ty nikdy pro hru jako je tenis nebyly stavěny.

Sport je pro Američany opravdu vším. Sdělím Vám však jednu věc: zásadně nechodí pěšky! Nikam. Tak ku příkladu, má škola a sportovní areál je vzdálen pět minut pozvolné chůze od mého bydliště. Myslíte si, že velmi zaneprázdnění host sourozenci docházejí na své četné aktivity či do školy pěšky? Pak se mýlíte… Každý musí být zvlášť dovezen a po zásluze vyzvednut autem! Velice úsměvný je potom fakt, že večer se chodíme procházet po běžecké dráze a kroužíme na ní třeba hodinu, dokud nejsme zcela znaveni. (Mimochodem, rodinná přítelkyně, se kterou se chodíme procházet na běžecký ovál, tam samozřejmě dojíždí autem.)

Socializace

Jak jsem výše zmiňovala, navzdory své nechuti jsem byla dovlečena a zapsána do dívčího tenisového týmu. Přece nemůžu být zas až tak hrozná… Ano, jsem. Má neschopnost září na míle daleko. Mohu mluvit o velkém štěstí, že v týmu jsou samé milé holky, se kterými se dá bavit. Hned jsem si je přidala na Snapchat (který je v tuto chvíli pro českou populaci už nějaký ten rok pasé) a aktivně s nimi „snapuji”.

Před mojí výměnou jsem si poměrně hodně psala s host sestrou Meghan. Řeknu Vám ale, že za dobu, co jsem zde osobně přítomna, naše konverzace poněkud uvadla. V podstatě jsme na úrovni letmých úsměvů a věcných otázek, týkajících se většinou tenisu, nebo kde mohu najít fén. Moc tomu nerozumím, když jsme si psaly, velice se o mě zajímala. Teď si však sotva řekneme „Good night“. Možná jen potřebuje více času, přece jen jsem určitým narušitelem jejího dosavadního pohodlného života.  Možná má pocit, že ji nebudu rozumět…

Poměrně snadno si naopak udržuji kontakt s host maminkou a tatínkem. Mladší sourozenci se nejspíše stydí se mnou mluvit a se staršími bratry se stydím mluvit já. Tak takhle na tom prozatím jsem, dámy a pánové.

Pohár nudy

Vážení, pokud dovolíte, využiji tento článek na krátkou stížnost. Vím, že se občas nezdám, ale jsem jeden z těch akčních lidí, kteří stále potřebují něco dělat, nebo minimálně potřebují, aby se něco dělo kolem nich. Mám pocit, že jsem se před pár dny dostala z fáze ¨vše je nové, nechte mě rozkoukat¨ do fáze ¨jsem tady, vzpomínáte si? ¨… Je pěkné, že mi tady nechávají čas na aklimatizaci, ale růže za chvíli uvadne, pokud ji nebudete zalívat. Povím Vám, že se čím dál častěji modlím, aby mě někdo poprosil, abych mu s něčím pomohla. Začíná se mi stýskat po pravidelných upomínkách mé maminky, které mě pobízely k práci. Tak se stalo, že host mother Lauru neustále bombarduji otázkami, zdali s něčím nepotřebuje pomoct… přiznám se, že ji někdy snad už i prosím o jakékoli zaměstnání. Lauru to však zanechává chladnou a věčně mě nechává s mým nic neděláním o samotě. Upadám tak do hlubokých stavů znuděnosti a netrpělivě čekám, kdy se můj pohár, po okraj naplněný nudou, převrhne.

Když už jsme u těch negativ – ze začátku jsem zde měla docela problém s jídlem. Nechápu, jak mohou být Američané, tak tlustí… vždyť oni v průběhu dne skoro nejedí! Musím ale přiznat, že snídaně jsou tady dobré. S cornflakes, nějakým ovocem a mlékem si vystačím, jenomže to je asi tak všechno.

Je fajn vědět, že v USA hlavní jídlo dne nepředstavuje oběd, nýbrž večeře. Oběd tady vypadá zhruba jako boj o přežití v dokumentárních filmech o dravých šelmách v Africe – co si kdo neuloví, to nemá. Mé slušné vychování, které mi velelo se nejprve dotázat, před vstupem do lednice, muselo jít stranou. Hlad utlumil stud a já jim chudátkům vyramovala skoro celou lednici. Večeře, pokud vůbec je, bývá naopak velice sytá a těžko na noc stravitelná, volím vždy tedy mému žaludku přijatelnější variantu, s velkou dávkou zeleniny.

• 

Vlastenecké chvění

Z mého počátečního, pár dní trvajícího entuziasmu jsem se již bohužel dostala. Před několika dny se mi plně otevřely oči a uviděla jsem, do čeho jsem se to vlastně pustila. Trávím teď hodně čas sama se sebou a občas mě přepadá silný stesk… Stesk po domově. Stesk po známých, tak upřímných tvářích… Po rodině, kamarádech. Po Brně, městě, ve kterém jsem vyrůstala a v jehož náruči jsem trávila ty nejkrásnější chvíle mého života. Po chůzi pěšky, místo přejíždění velkými auty. Po maličkostech, jako je obyčejný rohlík nebo pecen chleba.

Není to tu špatné, vážně ne! Jistě nějaké chybky by se našly, ale jinak tu mám vše, co by si jen člověk mohl přát. Tedy přát… alespoň, co se týče základních potřeb pro život. Slyšeli jste někdy o Maslowově pyramidě potřeb? Jestli ne, přikládám níže obrázek. Mám pocit, jako kdybych uvízla na prvních dvou příčkách a znovu musela těžce šplhat na ty výš položené. Překonávám horu. Stavím dům. Tak takové to je, když opustíte rodný domek a začnete si stavět svůj vlastní… musíte začít od základů, nic není možné přeskočit, nebo vynechat.

• 

Vlasteneckost Američanů mi každodenně připomíná svůj bývalý nevděk vůči vlasti. Oni zde mají všude vyvěšené vlajky a v každém Američanovi plane zvláštní plamen hrdosti. Je to nefalšovaná hrdost na svoji zemi, svůj lid i své zvyky. My jsme sice malá země, ale máme všechno to, co oni… plodnou půdu pod nohama, svérázný lid i své mnohdy krásné zvyky. Někdo by mohl říci, že jsou Češi odtažití, já říkám, že jen nejsou povrchní. Mohli bychom říci, že nemají smysl pro oblékání… ne, mají jen svůj osobitý styl, který se však nevymyká slušným konvencím a neoblékají se do nesmyslně vyzývavých věcí.

Jistě nejsme vždy dokonalí… ale to oni také ne. Proč tolik vzhlížíme k velikánům jako je USA, když máme svých kladů na tak malou zemi víc než dost? Pojďme se zdokonalovat v tom, co je pro nás typické, v čem jsme dobří. Zamyslete se nad tím. Máme svoji těžkou řeč, svoji měnu… svou hlavu! Máme být NA CO hrdí! Slyšela jsem tolik Čechů, kteří naší kolébkou pohrdali. A nejen slovy, i z jejich pohledu šlo vyčíst, jak si rodné země neváží. Je to smutné.

Chce-li člověk najít uspokojení a být šťastný v životě, musí nejprve ocenit to, kde je, co ho utváří v jeden celek. Musí to prezentovat jako nejlepší variantu toho, kde mohl být. Neshazovat se tím, že vrhnu stín na něco, co je mou součástí. Co ke mně chtě nechtě patří.

Co jsem se za tu krátkou chvíli pobytu v USA naučila je to, že pokud se budeme prezentovat jako ti nejlepší, pokud doopravdy přijmeme své chyby a slabiny a obrátíme je v přednosti, pak se těmi nejlepšími opravdu staneme.

Myšlenka se stává slovem. A slovo je mocné. A pokud si budeme to, co vyslovujeme i myslet, pak se to zákonitě stane skutečností.

Věděli jste například, že Američané jí jenom vidličkou? Že nepoužívají nůž? Já, jenž si v krátkém čase vše výše zmíněné uvědomila, jsem se na nejbližší večeři hrdě chopila nože a s jeho pomocí si jako kultivovaný Evropan snědla svůj hot dog. Věděli jste, že se sprchují ráno a do postele chodí za celý Boží den špinaví? Začala jsem se tedy umývat jak ráno, tak i večer. Moji večerní očistu nejen těla, ale i mysli, mi nikdo vzít nemůže!

Tohle všechno a mnoho dalšího, co máme, si často neuvědomujeme, dokud to neopustíme.

• 

Hádej kdo…Vaše Janička